Pastýřka XI. - Poslední část

29. září 2007 v 23:27 | bobesh |  Moje povídky
Pastýřka XI.
Amy se brána nelíbila. Vypadala jako vytržená ze špatného hororu. Ale najednou se otevřela. Vystoupila z ní Krásná paní celá v bílém, ruce měla spjaté.
"Ahoj Amy! Už jsem myslela, že se tě nedočkám." Řekla a usmála se.
"Odkud znáte moje jméno? A kde je Terr?"
"O Terra neměj starosti, drahoušku a pojď, jsi vysílená, musím ti dát najíst." Řekla a vedla nic netušící Amy úzkými uličkami keřů, občas se jí pod nohama objevil i písek. Amy začalo být horko.
"Už tam budeme?" zeptala se Amy a byla skoro v mdlobách.
"Ale jistě, už je to jen kousek. Uvidíš se tam s Terrem, moc se na tebe těší."
Amy šla, spíš se teda ploužila cestou, kterou jí bílá paní ukazovala. Konečně došly na konec své cesty. Do velké místnosti s několika židlemi, velkou knihovnou a bohatým zdobením na zdech.
"Jsme tady!" zvolala paní a napřáhla ruku, aby jí ukázala všechny malby.
Amy ale nesledovala to, co její ruka ukazovala, ale na pokraji mdlob zkoumala cíp dlouhého rukávu jejich šatů. "Krev?" řekla si a vše se začalo rozmazávat a rozmazávat…až se Amy složila na podlaze.
"Pche, tyhle pozemský telata nic nevydržej." Postěžovala si Bílá paní.
"AAAAA!" vykřikla, když se židle stojící několik centimetrů od ní změnila ve vysokého, černého muže.
"Sakra, tohle mi nedělej! A pomož mi s ní!"
Probrala se a bolela jí hlava. Ležela na zemi v tmavé místnosti se zamřížovaným oknem. Pohlédla ven. Byla noc. Nebe bylo černé, svítil jenom jeden světle zelený měsíc. Planina kolem byla bez kopců, bez rostlin. Jenom pár suchých stromů a přeschlá tráva. "Kde to sakra jsem?"
Přešla k shnilým, dřevěným dveřím a lehce do nich strčila. Otevřely se skoro samy od sebe. Krajina za dveřmi vypadala úplně stejně jako za oknem, jak očekávala. Až na to, že několik metrů před dveřmi stálo pět malých, pohublých, černých oveček. Sotva se držely na nohou. A vedle nich stál urostlý, tmavý beran a velká bílá ovce. Všichni měli kolem krku ovázanou fialovou mašli. Vedle berana stála stará, deštěm oprýskaná židle a vedle židle malý konferenční stolek stejného zjevu. Amy pomalu vykročila ze dveří. Noční větřík si pohrával s jejími vlasy a dobře se jí dýchalo. Zastavila se kousek před židlí. Stála a čekala.
Čekala několik minut. Všechny ovce mezitím několikrát zamečely. "Tak už se ukaž." Pronesla otráveně Amy a otočila oči v sloup. Na židli se jako prásknutím bičem objevila paní.
"Zajímavé, jak si my, holky rozumíme, že?"
"Kde je Terr a moji rodiče?"
Paní chvíli mlčela a pak se zvedla ze židle. "Víš, něco jsem si pro tebe připravila. Těchto sedm oveček. Pět slabých a dvě mocné a velké."
Chvíli bylo ticho. Paní luskla a na stolku se objevily dvě velké a ostré dýky. Poté se podívala na hodinky a suše začala odpočítávat.
"Osm.."
Amy probíhaly myšlenky hlavou jako závodní koně startem a nemohla přijít na to, co to odpočítává.
"Sedm.."
Co to počítá?
"Šest…pět…čtyři…tři…dva…"
Začátek něčeho?
"Jedna."
Jedna ze slabých oveček se svalila na bok a zabečela. Zemřela.
Paní na ni s nadhledem pohlédla a řekla: "Tohle byl Terr."
"Ty mrcho!" zařvala Amy a chopila se dýky. Nikdy s ní nic nedělala, držela ji poprvé v ruce, ale přesto ji naplňovala síla a obratnost.
"Zbylé ovce jsou tvoji rodiče, tvá sestra..a ty!" vykřikovala paní udýchaně v průběhu boje.
Ostří obou dýk rozčesávala vzduch. Amy už měla na sobě několik zásahů, ale paní byla pořád čilá a zdravá.
"Víš, teď, když umřeš ti řeknu tajemství. Tohle je peklo. Lidé si ho představují jako krajinu oblizovanou plamenem, ale je to skoro naopak. Auuu!" Amy ji zasáhla.
"Mluvení se ti nevyplácí." Vykřikla Amy a usekla jí pramen vlasů.
"Jen počkej. Až tě zabiju, tak si na tvojí mrtvole smlsnu společně s mým společníkem."
"Co ty s tim chlapem furt máš? Nemůžete bez sede žít, nebo co?"
"Máš pravdu!" pronesla až překvapeně Bílá paní a zarazila se. "Máš pravd…." Nestačila dořítct, protože Amy jí bodla do břicha.
Se smrtelnými skřeky dopadla na zem, ruce celé od krve měla na břiše. Amy těžce oddechovala, zkrvavěná dýka jí vyklouzla z ruky. Bílá paní ještě stačila říct: "Nečekala jsem…že budeš tak do..dobrá. aaaaaaa." Zemřela.
V ten okamžik se zvedl vítr a u jejího mrtvého těla stál Černý pán. Začal plakat. Podíval se na Amy, z očí mu tekly černé slzy. Zavřel je, a rozletěl se na malé kousíčky. Tělo Bílé paní v cuku letu rozfoukal vítr. Černý beran a silná ovce padly na bok a umřeli.
Amy si sedla a konečně si mohla oddechnout.
* * *
Mezitím, kousek od vesnice, poblíž které Amy bydlela, letěla armáda Bojových včel a Kalofínů připravených na útok. Rozletěli se na slizké kusy a na prach. Zmizeli. Všichni do jednoho.
* * *
Amy seděla na vyprahlé zemi, hlavu měla sklopenou a myslela na své rodiče, na svou sestru. A na Terra. Náhle všechny ovečky začaly divoce mečet a…rozpukly se. Na jejich místech teď stála Amyina rodina a leželo Terrovo mrtvé tělo. Amy je hned běžela obejmout, ale poté si všimla mrtvoly svého nejmilejšího, Terra. Poklekla k němu a zašeptala: "Kdybys neodešel první, zemřela bych pro tebe. Klidně bych žila na úpatí hory, na útesu. Když jsem tě poprvé spatřila, byla to nejšťastnější chvíle mého života. Miluju tě." Vtiskla mu do ruky jeho křížek, který si od něho vzala a políbila ho na čelo z části zakryté vlasy. Plakala.
"Ach Bože, mami, tati, to je přece Terr!" vykřikla Amyina sestra.
"Cože, Vy jste ho znali?" ptala se nevěřícně Amy.
"Víš," promluvil její otec " nikdy jsme neměli v plánu ti to říci, ale patříme k elitě padlých andělů. Všichni tři. To všechno, život na farmě, selský život, to byla jenom kamufláž. Vždycky jsme tě vyhnali na pastvu, abys nevěděla, že den co den odlétáme na poušť a tam pracujeme. Proto nás taky unesli. Ale teď koukám, že k ní patříš i ty!"
"Ne, nepatřím. Jenom..Terr mi dal svoje křídla." Řekla Amy a mezi obočím se jí vyrýsovala vráska. "Klidně bych se vzdala všeho jenom pro to, abych mohla být s ním."
"Amy, myslím, že bysme jeho tělo měli odnést k ostatním. Do elity."
"Ano. To uděláme." Řekla Amy a vzala terra do náruče. "Letíme?"
Matka, otec i její sestra spojili ruce a na zádech se jim vyrýsovala nádherná, uhlově černá křídla. Vznesli se a letěli pryč. Amy celou cestu plakala. Její tmavě zabarvené slzy plné žalu dopadaly na Terrovu tvář. Na jeho zavřené oči, na jeho umlčená ústa, na jeho mrtvý, ale stále zamilovaný obličej.
Doletěli do ústředí EPA a všichni se vyptávali, co se stalo. Amy jim převyprávěla celý příběh. Její a Terrův příběh.
Ještě ten den Terra pohřbili. Byl posmrtně povýšen na jejich vůdce. Za zásluhy, které vykonal. Za pomoc člověku v tísni.
Amy byla postavena na místo Velitelky celé elity. Nyní se ale nezabývali bojům proti zlu, ale opravováním toho, co se během bojů pokazilo. Teď už to není jenom pastýřka. Je to žena, plná lásky, ale neschopna znovu se zamilovat. Je to žena, která vede skupinu lidí s černými křídly. Je to žena, která vládne na poctu jejího milovaného. Na poctu Terra.

Tak jsem skončil moje povídání o Amy-pastýřce. Docela se mi to celý líbilo. Byla to první taková LoveStory. Líbilo se to vám??

Čao bobesh
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 žabka žabka | Web | 30. září 2007 v 21:27 | Reagovat

Bože to bylo DOKONALÝ!!přímo mistrovský já se klaním....umíš vážně nádhereně psát:)

2 Dahe Dahe | Web | 2. října 2007 v 19:36 | Reagovat

Jsi fakt borec,Bobane...Nechápu, jak dokážeš něco takovýho vymyslet, ale stojí to zato... :) :-*

3 kelly kelly | Web | 14. listopadu 2007 v 20:19 | Reagovat

Ty si fakt rozenej spisovtel i malíř. tyhle dvě věci dou dokonale k sobě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama