Únor 2007

Vlak X.

22. února 2007 v 21:21 | PompoStar |  Moje povídky
VLAK X
… "Mami?"vydechla jsem. "Dceruško!". "Mami, co tu děláš?" "Já utíkám před tvým otcem…on mě bije." "A co děláš tady?" "Schovala jsem se do zavazadlového prostoru tohohle vlaku…" "A slyšela něco…zajímavýho?" "Co tim myslíš?" "No já nevim, prostě něco." "Mladá dámo, byla jsem ráda, že vůbec dýchám, natož abych něco slyšela!! A vůbec! Kdy dojedeme do nejbližší stanice? Chci zavolat tvému otci, že se s ním chci rozvést." "Mami, tenhle vlak nejspíš..ehm nezastavuje." "Jak to myslíš, nezastavuje?" řekla máma a natáhla se pro nouzovou brzdu. Jenže když za ni zatáhla, tak vlak sebou škubl a máma narazila do zdi, ale vlak jel pořád dál…
"Mami, mami!"budila jsem jí. "Co se stalo?" "Narazila jsi do zdi." "Aha…dceruško…co se to tu děje?" "Teď ti to nemůžu vysvětlovat mami, jenom potřebuju, abys zabrala jiný kupé a aby ses ke mně nehlásila. Neptej se mě proč. Brzo se všechno vysvětlí…". Beze slova odešla. Musela jsem se vyspat, protože po těch všech ranách jsem byla úplně mrtvá.
Ráno jsem se probudila a hned jsem se chopila toho válečku, co jsem vzala v tý kobce…. Chvilku jsem si s tim hrála a pak mi to došlo. Utíkala jsem chodbou k místu, kde jsem byla včera přivázaná… Na tom válečku byla čísla…neuvěřitelná spleť čísel. Ale pak jsem…." už jsem doběhla ke dveřím a trochu je pootevřela. Někdo byl zase připoutanej na posteli a Alice zase čmárala a na zemi zase někdo seděl. Potom se známými výkřiky RICHUL, RICHUL svalil k zemi….opět se mluvilo a pak ta známá věta: "Cos mi udělala? Ukradla mi první místo v soutěži o nejlepší sochu svobody…" Moment! to už tady jednou bylo! To znamená, že zachvíli přijde ten chlap! Už jsem slyšela kroky a napadlo mě jediné…

Vlak IX.

20. února 2007 v 21:08 | PompoStar |  Moje povídky
VLAK IX
…Byl to muž, měl dlouhé blond vlasy a nebyl o moc vyšší než Alice. Ale přitom bych ho typovala tak asi na 35 let. Něco pošeptal Alici. Ta výrazně protestovala, protože na něj něco křičela, ale neslyšela jsem co. Potom na ni kývl, ona prudce dupla a odběhla pryč. Ten muž přišel ke mně a říká:"Tak ahoj ty malá intelektuálko! Jak se máš? A co Venuše? Už ti poslala vzkaz ze záhrobí?" plivla jsem mu do obličeje."Hajzle, takhle už nemluv…" "Jak myslíš, děvenko." Řekl suše a praštil mě pěstí do obličeje. "Jak myslíš," řekl a otřel si ruku od krve "Uděláme to teda po zlym." Řekl a vytáhl nůž. Svázanýma rukama jsem nahmatala kovovej váleček, co po mě švihla Alice, a s obtíží mu ho hodila do obličeje. Asi to bolelo, protože se s bolestí svalil k zemi a jeho nůž zůstal ležet na posteli. Popadla jsem ho a snažila se přeříznout provazy. Vůbec mi to nešlo, ale pak jsem to zvládla. Vstala jsem z postele a chtěla jsem si od tamtaď odnést co nejvíc věcí. Vzala jsem kovovej váleček a to, co načmárala Alice. Vyletěla jsem jako namydlenej blesk a proběhla dlouhou chodbou až do části vlaku, co mi byla povědomá. Měla jsem pocit, že už se blížím, když v tom jsem viděla dva muže, jak kouřili u okna. Pomalu jsem kolem nich prošla, a přitom jsem si koutkem oka všimla, že pomalu vykračujou za mnou. Trochu jsem přidala do kroku a přešla do dalšího vagonu. Měla jsem celkem náskok a tak jsem koukala po číslech kupéček. 302, 303, 304, 305, 306, 307…už se to blíží! Moje kupé je 348. 312, 313, 314, 315, 1 145, 317, … COŽE? To snad ne? Co to, to je přece to číslo! Vešla jsem dovnitř a všude na zemi byla krev a otevřené okno…To je přece to kupé, ta..tady zabili Venuši! To bylo ale nedaleko mě!
Ty chlapíci už mě pomalu doháněli, tak jsem znova procházela chodbou. Bylo tam spoustu čísel, ale nikde nějaký blízko 300! Ha! 348! Konečně! Zalezla jsem dovnitř a zamkla se. Když jsem se ale otočila, tak tam někdo stál. Někdo s mojí dekou přes hlavu. "TAK UŽ SAKRA DOST!" zařvala jsem, a strhla mu deku z hlavy. Stála tam moje máma…

Vlak VIII.

18. února 2007 v 20:30 | PompoStar |  Moje povídky
VLAK VIII
"Alice! Alice! Alice, počkej!" Jak mě spatřila, vyběhla na chodbu a zavřela se v jednom kupé. Zamkla se. Byla jsem tak vynervovaná, že jsem neváhala, rozbila sklo u dveří a odemkla si. Alice se krčila pod malým stolkem a hlasitě vzlykala. Její modrý medvěd ležel na zemi. Natáhla se po něm, ale nestihla ho uchopit, byla jsem první. Vyjela po mě, až jsem se lekla. Škrábala mě, kousala, kopala do mě, až mě povalila na zem a začala mě škrábat do obličeje. Medvědem jsem si zakryla oči. Mlátila do něj a něco tvrdého v něm mi nejspíš zlomilo nos. Zakrvácela jsem ho a křičela, ať toho nechá. Ale neposlechla mě. Měla obrovskou sílu. Když jsem už neměla sílu, praštila mě medvědem po hlavě.
Probudila jsem se asi v nějakém starém vlakovém voze. Byla jsem připoutaná na posteli a všude byla tma a obrovská zima. Alice seděla na příliš velké židli u stolu a něco čmárala. Měla zapnutou lampičku. Vedle židle na zemi seděl někdo s velkou černou kapucí přes hlavu, pohyboval se dopředu a dozadu a něco šeptal. Snažila jsem se to zachytit. I přes ukrutnou bolest hlavy jsem zaslechla: "richul…richul….richul…RICHUL!!!" začal křičet "RICHUL RICHUL RICHUL RICHUL RICHUL RICHUL RICHUL!" potom hlasitě zachroptěl a svalil se k zemi. Alice přestala čmárat. "Máš strach?" zeptala se. Protestně jsem neodpověděla. Otočila se na mě a vrhla na mě vražedný pohled. Byla děsivá, ale někde vevnitř to byla pořád malá holčička s modrýma očima a kudrnatýma blonďatýma vlasama. "Ty blbá, pitomá šprtko!" zařvala a hodila po mě nějakej kovovej váleček. "Au! Proč mi takhle ubližuješ? Co jsem ti udělala?"ptala jsem se. "Co jsi mi udělala? Ukradlas mi první místo na soutěži o nejlepší sochu svobody! To si myslíš že ti všechno vyklopim na místě? Ty krávo…" opět mě praštila po hlavě, ale tentokrát mě neomráčila. Někdo přišel…
……………………………………………………………………………………………
Hlasujte v anketě, jsem zvědavej na váš názor…8)

Slunce poslouchá Björk

18. února 2007 v 17:13 | PompoStar |  Úvahy
Fakt, už mi asi šibe, nebo já nevim, ale myslim si, že slunce poslouchá Björk.
Dneska u mámy jsem si pustil její cédéčko a tak se koukám z okna a najednou začalo svítit slunce. Potom přestalo. Ale potom zase. Tak jsem to vypnul, a mraky. Zapnul...a zase slunce! Já fakt nevim...co si o tom myslíte?? 8)

Vlak VII.

12. února 2007 v 17:04 | PompoStar |  Moje povídky
VLAK VII
1 145. Co to bylo? Pořád mi to vrtalo hlavou! Co to může být? A zase! Ale tentokrát 1 150! Zvyšuje se to po pěti. Co to sakra…Já už vím! Jsou to ujeté kilometry! Jak jsem mohla bejt takhle hloupá? Dobře. Už mám další informaci. Ale kudy to teda jedeme? Jenom z Prahy do Sarajeva je to přes 1000 kilometrů….a to nevim, jestli tam jezdí vlak. A taky někdy musíme zastavit, aby se doplnilo to, co chybí…
"Teď to asi nevymyslim"řekla jsem si. Opřela jsem se o opěradlo a těžce vydechla. Chvíli jsem koukala z okna a potom jsem si vzpomněla na ten mobil. Zapnula jsem ho a zapla. A sakra! Já jsem vážně blbá! Je to na PIN! No tak to je super. Jediná možnost, jak se nějak spojit se světem a nevzpomenu si, že mobil má PIN. Znova jsem ho teda vypla a snažila se trochu vyrovnat s tím, co se v posledních dnech stalo. Koukala jsem teda znova z okna.
Tak moment. Teď je na tý cedulce venku 1049. Tak to mě vážně omejte. Takže to asi nebudou kilometry… Uff….dojdu si pro něco k jídlu. V chodbě byla zima. Divná zima. Došla jsem do jídelního vozu, ale nikdo tam nebyl. Nevadí. Vzala jsem si pár jablek, jeden banán a láhev vody. Otočila jsem se, že půjdu zpátky, ale všechno jsem to upustila na zem a zůstala koukat s otevřenou pusou. Před sebou jsem totiž viděla čtyři lidi a jeden se válel po zemi. Strašně u toho skučel. A všichni měli masky na hlavě. Potom se ale všichni rozplynuli a začali tam vcházet lidi. Všichni byli vyděšení. A mezi nima byla Alice…

Vlak V I.

8. února 2007 v 18:46 | PompoStar |  Moje povídky
VLAK VI
…Na ploše bylo spoustu ikon. Než jsem ale stačila nějakou otevřít, notebook zapípal a přišel e-mail. Otevřela jsem ho. Nebyl uveden předmět a e-mailová adresa byla nějaký nesmyslný slovo. Ale text mailu mě zaujal víc.
Shagi,
je nebezpečná. Zbavte se medvěda. Opakuji:zbavte se medvěda. Jdu plavat. A neprozraďte nic o Nairebis-snart! Nebo to skončí jako minule a bude zle.
Mnoho zdaru, posílám metaforu.
P. S. Otevři přílohu
1 124
Otevřela jsem přílohu a tam byla fotka Martini, olivy, krysy, kříže a dvou křížů. Nechápala jsem to. Prošla jsem další maily. V kostce se v nich psalo jenom o lidech, věcech a číslech. Čísla. Byly na konci každého mailu. A pořád se zvětšovaly. 0 001, 0 235, 0 487 a tak dál…
Všechno jsem zapsala do sešitu a zavřela schránku. Prolezla jsem složky a zjistila, že v každý jsou údaje o jednotlivejch osobách tady ve vlaku. Ale zdaleka jsem neotevřela všechny. Ale moment. Může se třicetiletej chlap jmenovat Evženie Swanová? Takže to znamená, že buď někdo věděl, že to najdu, nebo nějakej "Mozek" připravuje něco i na svoje lidi.
Když jsem proletěla dokumenty, prohlídla fotky a snažila se na netu zjistit něco o "Nairebis-snart", ale nic jsem nenašla. No nic. Zaklapla jsem notebook a chtěla jsem zkusit mobil, ale něco mi přerušilo tok myšlenek. Venku, vedle železnice, něco bylo….teď už ne! Stáhla jsem okno a vystrčila hlavu. Mrazivý vzduch mě pálil do obličeje a vítr mi hnal slzy do očí. Ale dočkala jsem se. Viděla jsem to znova. Byla to malá tabulka, na který bylo napsáno: 1 145 …

Liliin blog

4. února 2007 v 12:51 | PompoStar
Lili se mě zeptala, jestli s ní nespřátelim. Tak jsem řekl jo. takže www.zivotzesnu.blog.cz je Liliin blog. Je tam Spoustu supr obrázků i článků.

Jako...

4. února 2007 v 12:14 | PompoStar
Jako to podzimní jablko na stromě, prožrané červy,
Jako ta spadlá větvička na silnici,
Jako ten rozbitý talíř, co babička kdysi dala ti,
Jako ta špína, co máš na botech,
Jako to srdíčko nakreslené na zdi se cítím. Taky tak dutý a slabý

Jsem jako...

3. února 2007 v 21:52 | PompoStar |  Moje povídky
Jsem jako sníh, který naráží čelně do aut.
Jsem jako droga, kterou nejdřív miluješ a pak jí proklínáš.
Jsem jako tráva u silnice, která se vlní hned jak tě uvidí.
Jsem jako tvůj táta, kterej ti dává kapesný ale v devět tě posílá spát.
Jsem jako jogurt, po kterym nestloustneš, ale je plnej sra*ek.
Jsem jako antivirus, kterej vyléčí tvýho miláčka, ale něco to stojí.
Jsem jako prasklá trubka, která umírá kapku po kapce, ale než si toho všimneš, je pozdě...

Vlak V

3. února 2007 v 21:23 | PompoStar |  Moje povídky
VLAK V
"Schovávám se před tou zlou paní." Řekla holčička a zbledla. "Před jakou paní?"zeptala jsem se. "Před Venuší."
Když tohle řekla, úplně se mi zatmělo před očima. Musela jsem si sednout. "Děvče, Venuše včera umřela. Byla to moje přítelkyně." "Nemohla umřít!" řeklo děvče. "Dneska jsem se s ní srazila v jídelním kupé. Někam spěchala." To není možné! Přece jsem jí viděla mrtvou! "Jmenuju se Alice." Řekla holčička a přehodila mi deku přes ramena. Potom něco zapípalo. Ten zvuk mě probral. Už jsem ho někdy slyšela! Ano! Takhle pípal tomu klukovi mobil! Alice se zarazila a řekla: "No, tak já se asi půjdu najíst…" rozeběhla se do chodby. Běžela jsem za ní, ale dveře se mi zarazily před nosem. Bušila jsem do nich, kopala, ale nic nezabíralo. Vykašlala jsem se na to a lehla jsem si. Potom jsem vytáhla blok a zapsala jsem si do něj všechny informace, co jsem věděla, protože z posledních dní jsem měla pěknej guláš…
Když jsem měla všechno zapsané, snažila jsem se v něčem najít souvislosti, ale na nic jsem nepřišla. Zkusila jsem otevřít dveře. Pořád to nešlo. Řekla jsem si, že ještě projdu ty telefonní čísla v mobilu. Peggy, Andreas, Shagi, Drew, Ulrich, Hannah, Sam, Peter, Christine….. Řekla jsem si, že ještě zkusim zavolat mámě. Ale ne z mobilu. Musim z jiného. Zkusila jsem otevřít dveře a…šlo to! Vylezla jsem na chodbu, ale zrovna po chodbě chodil chlápek, co rozhlašoval, že je oběd. Tak jsem rychle zalezla do kupé a dělala že spim. Když prošel chodbou, vlezla jsem do kupé vedle mě. Byl tam jeden kufr, sako a notebook. Prošacovala jsem sako a našla mobil. Sbalila jsem ho, vzala jsem si i notebook a chystala se odejít, ale nohou jsem zavadila o kufr a ten spadl na zem. Zvedla jsem ho a vypadla z něj složka. Chvíli jsem stála a nevěděla, jestli jí mám otevřít, nebo ne. Nakonec jsem jí otevřela a byly tam Venušiny údaje. Její fotka byla červeným fixem škrtnutá a byly tam vložený i poznámky. Vzala jsem složku a zalezla opět do svého kupé. Zatáhla jsem záclonky a zamknula jsem. Nejdřív jsem si vydechla a pak jsem si rozložila, co dělat. Takže jsem notebook, mobil a obě složky schovala pod deku a šla do jídelního vozu pro trochu jídla a pití. Vrátila se do kupé, vypnula mobil, protože měl malou baterku a zapnula notebook…

Vlčky blog

3. února 2007 v 10:06 | PompoStar
Spřátelil jsem blog s jednou čupr blogařkou! Na http://cestakrve.blog.cz/ je spoustu her, hádanek, obrázků a ode všeho trochu. Tak nezapomeňte navštívit!!! 8)

Co pro tebe znamenám?

2. února 2007 v 18:35 | PompoStar |  Moje povídky
Co pro tebe znamenám?
Jsem jako knížka? -Když tě přestanu bavit, strčíš mě do poličky a možná si na mě někdy vzpomeneš.
Jsem jako cédečko? -Až přijde někdo, kdo bude lepší, tak já půjdu do krabičky a on ti bude moct zpívat.
Jsem jako křeček? -Když mě budeš mít, budeš si mě užívat, ale až skončim, budeš mít jiného, co bude spát v mojí posteli.
Jsem jako internet? -Až nebudeš vědět, co na mě najít novýho, tak radši půjdeš ven a tam se skouříš marihuanou.
Jsem jako kapesný? -Který tě potěší, ale pak mě rozfofruješ jakoby nic.
P.S.: Nikdy nevíš, kolik dětí v Africe umřelo PRÁVĚ TEĎ

Někdo "Tam Nahoře"

2. února 2007 v 18:22 | PompoStar |  Úvahy
Teď si říkám: Proč tady vlastně všichni jsme?? Jenom proto, aby jsme tuhle modrou planetku vysávali jako krabičku od fruka, ve který je bídně málo toho, co v ní předtim bylo? Nebo protože je v nekonečnym Vesmíru moc málo místa, tak jsme takový "stroje" co to tu maj uklidit?
Stejně asi někde tak na mraku sedí někdo, kdo má Playstationa a hraje hru LIDSTVO A CIVILIZACE a až ho to přestane bavit tak to cédo vyndá, zahodí a pak začne hrát třeba MARS 2145. A až ho přestane bavit i MARS 2145 tak se začne modlit k Bohu.
Co vy na to?

Vlak IV

2. února 2007 v 18:10 | PompoStar |  Moje povídky
VLAK VI
Ten sen byl divný. Ta malá holka byla zabalená v té dece, potom tam byla Venuše, potom ta holčička a pak já. Měla jsem na obličeji tu masku a sundávala jsem ji a nandávala jsem ji. Pořád dokola. Potom mě někdo probudil.
"Slečno! Vstávejte. Je snídaně."Byl to ten muž ze včerejška. Šla jsem s ním do jídelny a všichni najednou ztichli. Matky si k sobě přitiskly své děti, starší lidé se dívali z okna a statní muži se každou chvíli připravovali na to, aby mě srazili pěstí k zemi.
Posadila jsem se a nasnídala jsem se. Byla jsem pořád ještě zesláblá a tak jsem si šla znova lehnout. Když jsem ale otevřela dveře od kupé, něco leželo pod dekou. Rychle jsem jí odhrnula a byla pod ní ta malá holka. Už jsem otvírala pusu na to, abych něco řekla, ale zastavila mě. "Nic neříkej!" řekla. "Schovávám se tady….Neprozradíš mě?" "N..n..ne. a před kým se schováváš??"